Debata na téma interrupce se většinou pohybuje kolem otázek práva na život (pro-life) a práva na svobodné rozhodnutí ženy (pro-choice). Její podoba je však do značné míry diktovaná diskursem hnutí pro-life. Nejvíce zřejmé je to v Polsku kde se 90% obyvatelstva považuje za katolíky (Graff 2001) a pro-life diskurs, podporovaný katolickou církví, která interrupci považuje za hřích a vraždu nenarozeného dítěte, má ohromný vliv jak na společnost, tak i na zákonodárství. Nicméně i v Čechách, státě, ve kterém vliv církve je značně slabší, je tón debaty pro-lifeisty také silně ovlivněn. Ale jak debata o interrupcích vypadá? Proč tak vypadá? O čem její podoba vypovídá? Jaké formy výpovědi a zkušenosti (ne)umožňuje? Jak zúčastněné skupiny, pro-life a pro-choice, používají jazyk k artikulaci svých premis? Čím se tyto dva diskursy od sebe liší a co mají společného? Do jakých pozic v rámci debaty o interrupci jsou situované ženy a do jakých muži? Je v ní místo pro partnerský vztah? Přibližně tyto otázky jsou tématem následující úvahy, jejíž cílem je také poukázat na diskursivní hranice, kterým podléhá nejen naše jednání ale také samotné myšlení a veškerá snaha o artikulaci nejen vlastní zkušenosti ale také pouhého názoru na toto téma. Tvrdím, že interrupce je psaná společností, tělem a individuálním vědomím, ale způsob jakým jí píše tělo a individuální vědomí je – při stávající podobě debaty – v moci této debaty, tedy toho jak je interrupce konceptualizovaná ve společenském diskursu. Proto se v této úvaze nejprve zaměřují na, jazyk, problémy a kontext, ve kterém se pohybujeme, a teprve potom se snažím problematizovat individuální prožitek, jenž je v tomto rámci uvězněn. V této druhé části se snažím spíše načrtnout otázky než na ně najít odpovědi.